Středa 1.10.2008 - Úvod do kolektivního nevědomí ve dvou lekcích - LSD March (jpn) + Ignatz (b)

Úvod do kolektivního nevědomí ve dvou lekcích - LSD March (jpn) + Ignatz (b) 

28/9/08

Lekce 1

Ignatz je jméno myši, kterou stvořil kreslíř George Herriman roku 1913. Tahle myš je komiksová a jejím údělem je házet cihly na hlavu kočky, kterou George pojmenoval "Krazy Kat". Tahle kočka považuje házení cihel na svojí vlastní hlavu za projev lásky a náklonosti od Ignatze. Jedná se o jeden z nejzajímavějších komiksů první poloviny 20. stol. Ignatz je zároveň alter-ego Bram Devense z Belgie. Bram, mladý, jakoby zakřiknutý kluk s vrabčím hnízdem na hlavě, si sedne do tureckého sedu bokem k publiku. Před ním leží halda roztodivných, různě upravených kytarových efektů. Na klín si posadí kytaru, a začne tak jako mimochodem vyluzovat zvuky, o jejichž existenci většina hráčů na el. kytaru vůbec nemá ponětí. Zní to tak trochu mimozemsky. Ne. Zní to hodně mimozemsky. Ve skutečnosti to zní, jako Lou Reed, který každou noc přilétá na svém kosmickém talíři, ve kterém rozeznívá jakési tajemné oscilátory, které mají dozajista schopnost uvést kohokoliv a cokoliv v levitaci.Bram Devens je jako mladý šaman, jehož zaříkadla mocně hypnotizují kohokoli, kdo se přiblíží. Text (přeefektované mumlání, znějící trochu jako obrovské tibetské trouby Rang Dung) pluje zdánlivě nezávisle na hudebních smyčkách, ve kterých nevystopujete jediný pevný bod, který by odkazoval k nějakému řádu. Všechno se to kolem vás motá a vy se téměř bojíte pohnout, abyste nenarušili meditativní prostor kolem vás.Bram Devens hraje zkrátka jakýsi future-folk, v podobě navrtávání Vaší hlavy kousavými nadpřirozenými elektrickými zvuky, které Vám ani nestihnou vysvětlit odkud že se přesně berou. Oči vás sice přibíjí k pódiu, ale že to celé jde opravdu odtamtud, si jistí nejste. Nevím, kde končí hranice umění a kde začíná pokus o kolektivní meditaci. Tahle hudba nefunguje přes tóny a melodie, dokonce i text není důležitý, funguje přes stavy, které ve vás vyvolává, a já dostávám pocit, jako bych právě seděl na klíně W.S.Borroughsovi, který do mě po lžičkách lije absinth, a předčítá mi vybrané pasáže ze svého Nahého Obědu.



Lekce 2

Procházíte se uprostřed teplého letního odpoledne po louce. Široko daleko nikde nic, obzor se rovně táhne kam se podíváte a jen sem tam ční nad krajinu nějaký strom. Pravděpodobně všude kolem bzučí příroda, ale vy nic z toho nevnímáte a plujete si po vlastních myšlenkách. Z ničeho nic, obrovská rána, z nebe sjede fialový blesk, trefí Vás přesně do hlavy a zarazí s ohlušujícím řevem dva metry pod zem. Nevíte co se kolem děje. Přesně takhle začalo duo LSD March, ve složení kytara-zpěv a bicí. Tohle již není psychedelie, tohle je šílenství. To už se netřese podlaha, ale vy. To jsou myšlenky Marcéla Duchámpa, když otáčel pisoár vzhůru nohama, pověšené do žáru kosmického věku, které křičí, že chtějí domů.LSD March nevytvářejí hudbu. Mnohem více se to podobá impresionistickému obrazu, či možná absurdnímu dramatu. Bicí a kytara zde již nefungují jako hudební nástroje, jsou to jakési orgánové části těl Masami Kawaguchiho a Ikuro Takahashiho, jimiž mluví magma jakéhosi kolektivního nevědomí.LSD March střídají plochy které připomínají elektrické výboje, doprovázené tlukotem běžícího srdce, s jakýsmi zlověstným tichem které podbarvuje prostor pod uhrančivým hlubokým hlasem Masami. Celé je to ohromně náročné, kapela chvílemi není téměř vidět, jakoby oscilovala ve vzduchu celá jejich těla, a přitom z nich cítíte naprostý klid, jakousi vyrovnanost, klid šamana, který prozřel. Tohle není hudba, to je hledání podstaty sebe sama, skrz zvuky. Jakási veřejná pitva sama sebe. Ale není to kýčovité, není to směšné, není to onanie. Vytváří to ve vás posvátnou úctu, nechápete, ale nemůžete se odtrhnout. Dostáváte regulérní pocit, že elektrická kytara byla celých x let používána úplně nesprávným způsobem a teprve teď na "To" někdo přišel. A aby toho nebylo málo, v těch superkosmických dálavách se najednou odněkud ozve úplně obyčejná bluesová melodie. Úplně obyčejnej divokej západ. S elegancí a bez hnutí brvou, vám LSD March míchají tento koktejl všehomíra. Nevíte proč, ale nějak to funguje a celé je to tak hlasité, že sami ztrácíte představu o tom, kde přesně se právě jako hmota vyskutujete.A když to všechno skončí (tak rychle jak to začalo), máte pocit, že jste se právě znova narodili. Jenže jako nemluvně, který z ničeho nic někdo úplně nahý vyvrhnul na temnou mokrou ulici. Zvoní vám v uších a nutně potřebujete někomu vysvětlit co jste právě viděli a ujistit se, že je všechno v pořádku jak to bylo před tím.