Pátek 14.3.2008 - Charlie Straight, Barevný Nátěr

14. 03. 2008 - Autor: Ondřej K. http://karbo.kourovod.net/

Pokud i nadále budou na Bandzone Nights takto zajímavé kapely, mohlo by se mezi lidmi rozkřiknout, že kdo ten večer hraje, stojí za podívanou, ačkoliv nemusí patřit mezi zvučné projekty. Úvodní noc nám BZtým nabídl talentované Hubert Cumberdale (právě dokončují první demosnímek) a Shogun Tokugawa (právě točí první demosnímek) společně s ostřílenými borci Com@posed (nedávno vypustili podařený maxisingl Ikaros). Včerejší světla ramp patřily neméně talentovanému ochotnickému spolku z Českých Budějovic jménem Barevný Nátěr a třinecké pomádě s liverpoolským nádechem Charlie Straight.

Sklepní prostor už jsem popisoval dříve a i opakovaným navštívením se ty úzké chodby zastřešené odpadním potrubím nepřejí.. obzvláště, když si v samém centru Matičky dáte pivo za lidové €uro (bohužel už pouhých 25Kč). Naplněný klub a těsný tělesný kontakt Pepkovi vyhovuje a proto i tento večer oblažil přítomné fanoušky svou ostudou. Jedna dáma po jeho hlasité hrdelní vibraci dokonce opustila frontu na baru – – holt někdy se to i vyplácí.

Horečně jsem očekával, jak bude Barevný Nátěr znít živě. Věděl jsem, že nemůžu chtít kvalitu a zkušenost ošlehaných válečníků, ale totální školácké fiasko by mě zklamalo. Do sálu mě přitáhly první tóny environmentální písně o autech a lidech co nemají čtyři kola. Popravdě ve mně převládlo zděšení, avšak první Vaškovo mezi-písňové stand-up kousky (mezi ně patřila i neuvěřitelně titěrná lahvička na pití) mě příjemně překvapily a bylo jasné, jaké náladě budou patřit nadcházející minuty. Nátěr přesně pracoval s tím, čím si získal „slávu“: legrácky, recese, sebeshazování (nebo snad hořký realismus?). Následující pecku už jsem znal z webu ( Elišky), pak moje nejoblíbenější Ty jsi umění a dál už mi to splývalo.. až na dvě tři hluchá místa koncert chytil větší šťávu, Vašek se více uvolnil, vybízel statické posluchače k tanci, nenechal se odbýt, až nakonec hrstka rozjuchanců zaplnila prostor pod pódiem. To už kapela odehrála dlouho očekávaný a velmi kladně kvitovaný singl Do rádia. Během něj sice ještě zel parket prázdnotou; sem tam bylo slyšet odříkávání (nejsem si úplně jist, zda-li by se i Vaškův projev dal nazývat zpěvem) magického textu. Následující temperamentní španělská skladba už se stala symbolem sepětí kapely s diváky. Koncert se neomylně chýlil ke konci a po nějakém tom přídavku si kapela ještě jednou dovolila naservírovat týž chod: Do rádia. Nejsem si úplně jist, zda-li je opakování skladeb správným krokem, avšak proč ne, když se lid baví..

Hudebně jde Barevný Nátěr ve stopách toho lepšího z českého bigbítu 80. a 90. let. Hlavní kytarista na sebe strhává pozornost skvělou technickou hrou, avšak jeho harmonické i rytmické postupy spíše splňují očekávání zkostnatělých rockerských profesorů na konzervatoři než milovníka moderní kytarové hudby. Kapela hrála dohromady a nějakých výraznější nedostatků není k rozmáznutí o obličej, ovšem hezký klucí v sobě neměli to pohupující se groovy svých kolegů z Třince. Inu mládí a 6. liga. Chybělo tomu jakési hromadné kapelní charisma, to si ten večer uzmul pouze zpěvák Vašek a nebýt jeho (a singlu Do Rádia) byl by to další obyčejný gymnaziální bigboš, jaký jsme provozovali všichni (viď Lemke..). No a co? Nátěři tu nejsou od toho, aby motali hlavu hudebním matematikům nebo nutili svou existencí močit impulsivnější dívky do kalhotek.. Chtějí si jen užít trochu té post/pubertální bezkonfliktní srandy, která neoperuje s bezduchými vtipy ala Genzer-Suchánek nebo sprosťárnami typu Izer či urážkami a plivanci na všechny ostatní paroubkovsko-hiphopového ražení. Tříakordové prázdné kapely se rády ohánějí tvrzením, že hudba by měla lidi bavit. Myslím si to také, ale i zábava by měla mít nějakou úroveň a tu Barevný Nátěr má.. alespoň pro mě.

O pár desítek minut později konečně došlo na další velký objev české scény: Charlie Straight. O poznání vážnější hudební záměr podtrhávala dřina, která od mého posledního živého setkání v červnu loňského roku vybudovala docela jinou kapelu. Více sebejistoty, absolutní znalost vlastního repertoáru (snad i pozpátku), znalost chování publika i stále sympatický a skromný projev frontmana Alberta mi lahodil. Lehkost se jim vkradla do hmatníků, paliček, klaviatury i hrdla. Zvuk se pod tíhou producentova slova příjemně rozvalil v pohodlném křesle a jediné co chybí je čas, který stlačí křivku jejich výkonnostních výkyvů na přímku a Albertovi vyškrábe pár vrásek do tváře.

Koncert pro mě začal asi druhou nebo třetí(?) skladbou jménem Running Up. To už jsem stál pár kroků od jeviště a plně si vychutnával upřímné muzikantské nadšení. Další skladby, které ve mně evokovaly variace na anglické lidovky nebyly zrovna můj šálek čaje (např. You Can), ovšem s příchodem She´s a good swimmer jsem se vrátil zpátky k úsměvu.. mezitím nejspíš zazněla nějaká ta „obyčejná“ popovka, ale musím říct, že ačkoliv koncert působil celkově velmi příjemně, groovy a svěže, nejvíc na mě fungovaly skladby, které znám z prvního dema, z bandzone nebo z nahrávek, které ke mně doputovaly různou jinou cestou (mezi nimi i Bathroom song). Charlie Straight jsou primárně o písničce, k té si musíte nalézt vztah, do té doby to je jen shluk akordů s fádní zpěvovou linkou (myšleno v obecné rovině). Vrcholem byla skladba Platonic Johnny, ke které jsem pořídil níže umístěné video. Vše začalo od hlasu, poté se přidaly klávesy, postupně se vrstvily další nástroje, až vytryskla energie refrénu, která dopadla na rozvášněné publikum. V mezihře s jednoduchým popěvkem „paa papa“ strhli k účinkování i samotné posluchače a poslední refrén jen definoval atmosféru v sále. Neméně silná se ukázala i již zmíněná koncertní pecka Bathroom Song. V dosavadním repertoáru nebývale zemitý refrén musí na živých vystoupeních fungovat skvěle; až si ho lidé dostanou pod kůži z nahrávky, mohl by předznamenávat podobné ohlasy jako například naléhavá jemnohrubá skladba She Spider od dánských Mew (příměr je myšlen pouze v technické rovině – klidnější začátek, velmi ostrý nástup do refrénu, chytlavost nicvíc společného skladby ani kapely nemají – dalších příměrů by se jistě našlo mnoho).

Poté už jsem nabyl domnění, že jsem slyšel vše potřebné a poslední dvě nebo tři skladby jsem prokecal v chodbách s odpadním potrubím. To ovšem neubralo na dojmu z přesvědčivého a uvěřitelného vystoupení. Na Charlie Straight mě nejvíc bavilo jak dokonale znali každou část každé písničky, jak uměli muzikantsky vyjádřit její důležitost; to vše s dostatečným pochopením pro diváka. Kde to mělo šlapat, bicí se chvěly jak nadržený kanec, kde byla podstatná síla sdělení, zněly jen klávesy s hlasem.. Playlist měl svůj smysl a až na hluchá místa „anglických lidovek“ (pro někoho to může být právě třeba ono gró kapelního charisma) mě nenudil. Když mezi skladbami Albert přidal nějakou tu historku bez pointy, udělal roztomilý kukuč a pak se chopil zpěvu, museli roztát všichni sněhuláci. Těším se na desku.

Večer se moc podařil a závěrem už jen předesílám své toužebné očekávání třetího pokračování červenozámecké operety.

YouTube videa Barevného Nátěru z ChR: 001, 002, 003, 004, 005, 006

YoutTube videa Charlie Straight z ChR: 001, 002, 003, 004, 005