Sobota 1.3.2008 - PŮJČÍM TI NA TANEC SVOJÍ HOLKU, PROTOŽE SI MŮJ KÁMOŠ, JÁ SI STEJNĚ MUSIM NA CHVÍLI ODPOČINOUT

1. 3. 2008 - Autor: Kristoff.Thievery@seznam.cz

Bad Tones (CZ) + Devil Street 13 (SK) + Sidi Santini & The Decadents (CZ) + Phil Shoenfelt (uk) + Mark Steiner (us/NOR), Chateau, 1.3. 2008

Takhle bezprostřední atmosféru přece jen tak často nezažijete. Bad Tones patří bezpochyby mezi elitu české psychobilly scény. V sobotu večer nám to opět dokázali, vystoupením, které nemělo chybu. Kapela šlapala jako hodinky, především zásluhou perfektních bicích, vampíří songy střídaly rock´n´roll na druhou dobu, Rafan vytvářel se svým kontrabasem kreace, které provázel nadšený aplaus a pomalované obličeje kluků se postupně plnily potem a nadšením se kterým na pódium přišli. Bad Tones odehráli svojí klasiku, která však pokaždé zafunguje a bylo vidět, jak je vděčné publikum odměňuje za každou minutu na jevišti bouřlivým jásotem. K tomu si však myslím zaslouží vyzdvihnout svým přístupem k celému koncertu: bezpochyby je naprostá většina publika které se v chateau ten večer sešlo, považovala za hlavní hvězdy večera, oni však přenechali „hlavní vysílací čas“ méně známým slovenským Devil Street 13, se slovy „jedou z daleka“. Navíc po svém vystoupení zapluli mezi ostatní smrtelníky a užili si zbytek večera s námi. Bad Tones rozhodně stojí za poslech a dojem ve mně zanechali ten nejlepší. Jednoduše a výstižně, úryvek z jejich Hit The Road: „I hate all that fucking rats,we have to find some rocking cats.“

Devil Street 13 přijeli ze slovenska, kde jsou v tuto chvíli jediná kapela, která hraje rockabilly (původně hráli klasický rock´n´roll). U nás nepatří k nejznámějším, takže ani v sobotu nikdo z přítomných příliš nevěděl na co se má těšit. DS13 však překvapili a svého prostoru se zhostili se ctí a energií. Odehráli celý koncert v rychlém sledu, kdy si člověk ani nestíhal uvědomovat co z písní jsou vlastní počiny a co jsou převzaté věci (za zmínku však stojí určitě výborně zvládnutý Hount Dog, při kterém si myslím nikdo nepochyboval, že by se byl Elvis rozhodně neurazil), natož aby se stačil alespoň trochu vydýchat. Troufám si tvrdit, že to mnozí nečekali, ale Devil Street 13 se podařilo zhostit se šance, kterou jim Bad Tones nadělili, opravdu na jedničku.

Možná to bylo rozjuchaným publikem, které z naprosté většiny tvořili právě příznivci psychobilly a rockabilly, možná to bylo pokročilou dobou, přibývajícím alkoholem, každopádně když se s blížící půlnocí přiblížila druhá půlka večera a s ní indie variace od českých Sidi Santini & The Decadents, více než polovina osazenstva postupně zmizela. Svým způsobem se to dá pochopit, protože těžko přinutíte tělo i mysl zozkřepčené na druhou dobu, aby se najednou taky trochu uklidnili. V sále se postupně ochladilo, k čemuž přispěla i umělá mlha, do které The Decadents rozehráli svůj indie rock-folk, s příměsí značně temných nálad. Do setmělého prostoru se ten zvuk báječně hodil, ale do nálady po předchozích kapelách zajel jako studený nůž. Rozhodně si ale myslím, že bude na co se dívat až zde vystoupí opět v dubnu.

Oba dva zbylí pánové (Phil Schoenfelt a Mark Steiner) patří ke stálicím a světoběžníkům po klubech široširého světa. Společně je také pojí nejčastější přirovnání, které zní: někde mezi Nickem Cavem a Tomem Waitsem. Oba vynikají charismatickým hlubokým hlasem, písničkářsky pojetým vystupováním. Odehráli nám slušnou várku písní na pomezí temného folk-rocku a indie, kořeněného místy temnotou a místy psychedelií. Na tomto místě se pak musím přiznat, že už to pro mne bylo v tu chvíli s přicházejícím ránem příliš velká záplava rozdílných emocí, člověk pomalu zapomínal kde začíná a končí den. Každopádně obzvláště melodičtější projev Marka Steinera, jehož styl bývá označován též jako lounge-noir, si myslím stojí za to vychutnat v plné síle.