13.5. Angličtí post-rockoví špióni z pekla v Chapeau rouge! (Rozhovor)

Kapel tak výrazných a inventivních jako jsou post-rockoví veteráni z Montrealu v čele s Godspeed You! Black Emperor je jako šafránu, zatímco jejich více či méně zajímavých pokračovatelů a imitátorů jsou mračna, jak už to bývá. Skutečně revoluční kapely můžeme už z podstaty věci těžko potkávat na každém kroku hudebním světem; ovšem předsudek, že post-rock je s výjimkou klasiků žánru prázdná, klišoidní nuda, si někteří nehodlají dát za rámeček – občas se tak objeví muzikanti, kteří dokáží během čtyřiadvaceti taktů smést do kontejneru celé diskografie některých srandakapel i s jejich stovkami krabiček a zánovními červenými manšestráky.

Není zas takovým překvapením, že spousta téhle nadějné post-rockové krve se schovává za čajovými servisy na jakýchsi Britských ostrovech. A není jí tám málo – jsou jí galóny, hektolitry, mámo, přines sud! Výkvětem tohohle vydatně zalévaného pole jsou zejména třeba UpCDownC, Karhide nebo Waking Aida. A taky Flies Are Spies From Hell, energický instrumentální ansámbl z jihoanglického Chichesteru. Žádné ostentativní zívání! Tady není důvod se obávat v livreji nastrojené nudy se zdviženou bradou či někonečného opakování vyprázdněných postupů – Flies se nebojí zamířit na komoru a rozpínají kol klavíru soustředěný sonický vesmír, které umí být jak subtilně elegantní, tak hovadsky neurvalý a zvládá být celou tu dobu zábavný. Po úspěchu dvou hrubozrnnějších, garážovějších EPček v blogosféře a podzemních zinech se do toho kluci rozhodli šlápnout, a udělali ve spolupráci s několika studii a producenty první dlouhohrající desku. Dali si sice na čas (3 roky), ale výsledek stál za to. Citlivější a zkušeněji vedená produkce kapele otevřela další možnosti, zatímco unikátní feeling starších nahrávek zůstal.

Zeptali jsme se Flies na tamější post-rockovou „scénu,“ ale i na jinou muziku, na inspiraci, na nový materiál a taky na koncerty. Na jaře 2011 toiž plánují vystrčit tykadla z ostrovů a podniknout kontinentální tour, mimojiné se zastávkou v pražském Chapeau Rouge dne 13. května. Tou dobou už by mělo být k dostání jejich nové EP, které má zvuk debutového alba posunout ještě o něco dál. Kterým směrem to bude lze zatím těžko říct, nicméne místo pobrekávání a blábolení o smrti post-rocku upřeme zraky k Albionu, bratři aj sestry, neb se tam ještě budou dít věci veliké.


Vždycky mě zajímalo, co vlastně znamenají názvy vašich skladeb. Obsahují protichůdné, provokující představy jako “Wallow in Threat” nebo “Siding with the Menaces” nebo bezkontextové útržky jako “You’re Making Me Nervous, You’ve Got to Stop This” či “Welcome Wolves”. Většina z nich je tak záhadná, že je jen na posluchači, aby se rozhodl, o čem písně jsou. Protože vaše hudba je čistě instrumentální, názvy skladeb působí trochu jako symbolické indicie – jsou vlastně jediným klíčem, který kromě samotné muziky posluchač má. Co byste tedy k názvům vašich písní řekli?

Chris: Věc, kterou mám na instrumentální hudbě rád, je právě svoboda posluchače v tom, že sám vycítí a rozhodne si, o čem skladba je. S konkrétními vzpomínkami pro něj samozřejmě může být spojena kterákoliv skladba, ale u instrumentální muziky tohle platí dvojnásob – poslech je pokaždé osobitý a rozdílný od předchozího, záleží na tom, jak se posluchač v danou chvíli cítí, na co myslí. Názvy našich písní nejspíš představují pro každého člena kapely něco jiného. Pro mě je například název „Wallow in Threat“ o používání negativních emocí jako výmluvy nebo obranného štítu, jako když necháš strach, aby tě zastavil, když chceš něco udělat nebo změnit. Ostatní kluci z kapely by to určitě vysvětlili zase jinak. Název „You’re making me nervous“ vznikl, když jsem s jedním kamarádem zpětně poslouchal nahrávku jednoho našeho jamu. Řekl mi tuhle větu, protože jsme v sobě tenkrát měli houbičky, a on ze mě málem zešílel – tu noc pak taky vznikly hlavní riffy té skladby...

Na drogy jsem se taky chtěl zeptat – zmínili jste to dřív než já. Jaký máte názor na alkohol a drogy? Věříte, že můžou v někom probudit uměleckou tvořivost? Hrají třeba ve vaší hudbě nějakou roli?

Fred: Myslím, že jsme na tom stejně jako většina post-rockových kapel – jsme docela liberální pokud jde o alkohol a drogy. Dokud tím neubližuješ jiným, měl bys mít možnost dělat si co chceš. Drogy určitě dokážou dočasně pozměnit myšlení tak, že se na novou skladbu dokážeš podívat z úplně jiného – a často velice zajímavého – úhlu. Výsledek potom můžeš ve střízlivějším stavu doladit. Jako kapela jsme po pár jointech zažili dobré jamy, ale v tomhle ohledu hraje při našem hraní a skládání větší roli alkohol.

Baví vás muzika spojená s drogami, jako jsou Pink Floyd, německý krautrock ze 70. let nebo dokonce elektronické styly jako psytrance?

Chris: Mám rád Can, Tangerine Dream, drone jako třeba Sunn0))), Briana Ena, Einstürzende Neubauten, Floyd – prostě slušnou „drogovou“ hudbu.

Jakou muziku máte tedy obecně rádi? Post-rock evidentně není jediným žánrem, který posloucháte. Je tu něco, čím byste třeba překvapili své fanoušky? Lady Gaga?

Will: Haha, ne tak docela… Ale máš pravdu, posloucháme i jinou muziku. V naší pětici najdeš fanoušky klasické hudby, metalu, hardcoru, noiseové muziky, ambientu, rocku a snad i nějaký punk. Rádi posloucháme nové kapely, obzvlášť když překračují zažité hudební hranice. Každá skupina, která nějak osobitě posouvá hranice v rámci svého žánru, dělá podle mě dobrou věc.

Chris: Já jsem asi tak trochu post-rockový démon. Dvakrát jsem viděl Godspeed, když přijeli – dokonce jsem chtěl jít na všechny čtyři koncerty, které v Británii hráli, ale nemohl jsem si to dovolit. Teď jsem si právě koupil lístky na Mono s orchestrem, takže jsem na to dost zvědavý. Mám rád 65Daysofstatic, Oceansize, Pelican, Explosions in the Sky, Mogwai, Isis atd. Taky mám ráno noiseovou muziku a ambientní věci jako Fripp & Eno. King Crimson jsou taky sakra dobří. Ale tuhle jsem byl s přítelkyní na Gogol Bordello a byla to moc zábavná show, neuvěřitelně veselá a plná života. Občas k pivku přijdou vhod Converge nebo nějaký metal, jindy mi zas do noty kápne třeba Off the Wall od Michaela Jacksona. A když vyrážíte chlastat, potřebujete Mötley Crüe.

Česká post-rocková scéna zrovna nevzkvétá, ale přesto – neznáte náhodou nějaké české kapely?

Chris: Obávám se, že se mi žádná nevybaví – tak, teď si připadám jako ignorant. Ale těším se, až uvidím Fetch! a Or. Možná nás na koncert přijdou nějaké českých post-rockové skupiny pozdravit...

Tak zpátky k Flies. Základním stavebním kamenem vaší muziky, nebo přinejmenším jedním z jejích nejnápadnějších prvků, je bohaté využití klavíru. Jak jste k tomuhle konceptu přišli? Používáte jen klávesy nebo jste některé písně nahráli i s akustickým klavírem?

Fred: Skupina původně začala se zpěvákem, hráli covery bez klavíru. Já se ke klukům připojil, když jsme spolu jedno léto jamovali a s bývalým zpěvákem jsem odehrál jen jeden koncert, než odešel. Udělat víc skladeb postavených na klavíru nebyl úplně záměr, spíš to tak nějak přirozeně vyplynulo, protože právě klávesy často tvořily hlavní melodie. Když jsme nahrávali album, měli jsme to štěstí, že jsme v Cream Studios v Londýně dostali k dispozici krásné koncertní křídlo. Na připravovaném EP už ale používáme jenom klávesy.

Taky používáte velké množství kytarových efektů, od psychedelických ozvěn přes reverby až po silné zkreslení. Jak jste se k tak rozmanitému zvuku dopracovali?

Chris: Efekty jsme tak nějak posbírali cestou. Škoda, že nemám dost peněz, abych si toho mohl dovolit víc. Oproti jiným kapelám toho zase tolik nemáme – třeba kluci z UpCDownC mají těch efektů fakt tuny. Ale když máš alespoň nějaký delay a distortion, tak ti to na trochu hluku postačí. Momentálně používám Boss DD-3 (k tomu bych chtěl přidat další delay), Holy Stain a Big Muff od Electro Harmonix, kvákadlo Dunlop, looper/phaser Digitech JamMan a zkreslení na zesilovači. Chtěl bych si pořídit ještě nějaké další.

Will: Poslední dobou jsme se snažili udělat krok zpátky a podívat se na každou skladbu z perspektivy posluchače. V tišších momentech chceme co nejcitlivější a nejsubtilnější zvuk, ale stejně tak se snažíme, aby dramatičtější momenty zněly co nejmohutněji. Důležitým aspektem našeho zvuku je kontrast mezi mým Fender Telecasterem a Chrisovým Gibson Les Paulem. Jinak já používám reverb Boss, delay Boss DD-6, kvákadlo/volume pedál Morley, Digitech Hothead a zkreslení Marshall.

Co je podle vás na vašem zvuku ve srovnání s jinými post-rockovými kapelami jedinečné?

Chris: Tak to je těžká otázka, protože jsme se nad naším zvukem takhle nikdy nezamýšleli. Jediným pravidlem je, že pokud to zní jako někdo jiný, změníme to nebo rovnou vyřadíme. Řekl bych, že takovým nepsaným pravidlem je, aby nás každá skladba zelektrizovala, aby nám při ní přeběhl mráz po zádech – pokud nic takového necítíme, nemá to smysl.

Umíte si představit, že byste se živili jen muzikou? Odpusťte mi teď tak trochu filozofickou otázku: jste toho názoru, že umělec by měl celý svůj život zasvětit pouze umění, nebo právě naopak – že potřebuje dostatek životních zkušeností, aby měl z čeho čerpat?

Will: Uživit se čistě jen hraním, to by byl sen. Podle mého názoru ale tohle současný hudební průmysl v Británii nezávislým kapelám a labelům neumožňuje. Kluby sotva zaplatí svým kapelám, lidé už za hudbu moc neplatí a čekají, že všechno bude zadarmo. Je těžké uživit se jako kapela, pokud k tomu nemáte další zaměstnání, to určitě. Jsou tu samozřejmě nějaké výjimky, ale ty spíše potvrzují pravidlo. My ale hraní milujeme a uděláme co budeme moct, abychom v něm spolu mohli pokračovat.

Fungujete už vlastně 6 let. Hrál někdo z vás předtím v jiné kapele?

Will: Jen Chris – hrál ve skvělé psychedelické kapele jménem Freedom Drive, když byl na univerzitě v Leedsu. Měli neskutečné show, jejich frontman byl takový bláznivý Rus, Andrej. Byl to fantastický kytarista a některá jejich živá vystoupení včetně dlouhých jamů jsou dodneška legendární. Byla to opravdu vynikající skupina, ale rozpadli se, když Chris opustil Leeds. My jsme pak všechen svůj čas věnovali Flies.

Jste vystudovaní muzikanti nebo samouci?

Fred: My s Chrisem jsme studovali hudební teorii, zatímco ostatní kluci jsou samouci. Je to vlastně docela dobré vyvážení sil, když skládáme. Když se podrobně nevyznáš v teorii, donutí tě to spoléhat se mnohem víc na sluch, což občas funguje líp, než když se zaměřuješ jen na to, jak by to dobře vypadalo na papíře.

Jaký je váš vztah s nezávislým labelem Field Records? Vnímáte spolupráci více jako výpomoc v rámci scény nebo jako obchod? Jak jste zapojeni do toho, co dělají?

Chris: Je skvělé spolupracovat s Field po tom, co jsme si toho tolik udělali sami. Hodně nás podporovaly nezávislé ziny a lidi z undergroundu, ale s vydáváním alb nám nikdo nepomáhal. Už předtím jsme znali spoustu kapel z jejich seznamu, koncertovali jsme s nimi – Maybeshewill, Kasper Rosa, Alright The Captain, Khuda, Sunnyvale Noise Sub-element. A taky s Karhide, což je sólový projekt hlavy Field Records – Tima.



Vaše nedávno vydaná kompilace „A Cheery Wave From Stranded Youngsters“ je takovým okénkem do anglického post-rockového undergroundu a představuje pár skutečně výborných kapel. Co skupiny na téhle kompilaci spojuje, kromě toho, že jsou všechny z Anglie? A co je spojuje s Flies?

Chris: Chtěl jsem udělat něco pro scénu a třeba nějak stručně představit skupiny, které tady v současné době hrají. Bylo to zrovna v době, kdy jsem objevil bandcamp.com, a zdálo se mi to jako dobrý způsob, jak lidem muziku prezentovat. Není to plánovitě britská kompilace, tak to prostě vyšlo. Se všemi kapelami na prvním kompilačním CD a s většnou z druhého jsme hráli (mrkněte na http://acheerywavefromstrandedyoungsters.bandcamp.com). To je jedna z nejlepších věcí ohledně turné – seznámíš se s kapelami, které tě inspirují a nakonec si je zamiluješ. Na turné jsou samozřejmě skvělé i další věci – třeba že každou noc někde piješ a nemusíš se kvůli tomu cítit špatně.

Chrisi, ty v Chichesteru pořádáš malý festival „I Am Joy“. Jak ten nápad vznikl? Považuješ za důležité být součástí nějaké scény nebo komunity, když jde o muziku?

Chris: Festival vznikl, protože jsme byli frustrovaní ze života v malém městě, kde není moc co dělat. A místo fňukání jsme se rozhodli to trochu rozhýbat. Snažíme se dát příležitost začínajícím umělcům, něco z toho undergroundu „vyždímat“, jak říkáme. Chceme v lokálním uměleckém podhoubí najít to nejlepší, protože lidem by měli být inspirací a vzorem právě kapely a básníci „odvedle,“ nejenom extrémně medializované a vyhypované stroje na peníze. Takže jo, musíš si ve scéně trochu zašpinit ruce, abys pak mohl upozornit na ty dobré věci.

Jaké byly reakce na vaše debutové album v porovnání s předchozími EP? Přijali vaši fanoušci trochu rafinovanější, komplikovanější a méně syrovou koncepci, se kterou jste přišli na nové nahrávce?

Fred: Obecně byly reakce na album extrémně pozitivní. V době kdy jsme měli na kontě několik EPček bylo fajn si na fórech přečíst, že se lidé na album opravdu těší. Po produkční stránce jsme do něj ve srovnání s předchozími nahrávkami investovali mnohem více času a peněz , což podle mě jde přirozeně s tím, jak se kapela vyvíjí.

Vaše nové EP vyjde na jaře a podle všeho už je většina materiálu hotová. Zůstali jste u zvuku předchozího alba, nebo jste se pokusili zabrousit trochu jinam? Máme čekat hip hop, lidové nástroje, death metalové bicí nebo snad něco úplně jiného?

Will: Umíme psát jedině tak, jak nám to přijde přirozené. Myslím, že si na všech studiových skladbách tohohle EP všimnete výraznější prostorovosti. Tracky jsou určitě o něco delší a zvuk je lepší a jasnější. Věřím, že naše psaní se od minulé nahrávky posunulo kupředu a doufám, že to bude poznat, až budete EP poslouchat. Nahrávání s Timem z Field Records bylo skvělé a s výsledkem jsme velice spokojeni.

Autor: Jan Tichý