Chapeau Rouge

3 PATRA * 4 BARY * 3 STAGE 

Každý den DJs, koncerty a performance. Podporujeme barovou, taneční a sub – kulturu.
 

Chapeau je ojedinělým místem v samotném centru Prahy, střetávají se zde návštěvníci a účinkující z celého světa, hudební produkce probíhá často ve všech třech patrech najednou, a tak není neobvyklé v baru poslouchat produkci funky Dje, o patro níž třeba moderní house a 7 metrů pod zemí indierock či hardcoreovou kapelu. Vzhledem k lokaci není v Chapeau omezena doba hraní, takže koncerty i Djs končí až nad ránem. Zvuková aparatura a související technické vybavení jsou v klubu kompletně obměněny na vynikající úroveň.

Chapeau se nachází v klasicistně-secesní budově, ale jeho interiér je výrazně inovativní. Bar v přízemí svým pojetím připomíná irské bary (vysoké barové židle, většina hostů však prostě stojí a užívá si), nicméně mechanické objekty ve výlohách a chodba s komixovým stylem (Victorious) se díky své jedinečnosti objevily i v renomovaném magazínu FlashArt. Prostřední patro má také několik detailů jež vzbuzují pozornost, nejčastěji je to avantgardní úprava zdí, jež nabízí bohatý „interpretační rámec“. Nejnověji otevřené třetí patro je ztvárněno předním českým umělcem v oblasti streetartu (Cheet) a součástí interiéru jsou i pitoreskní světelné objekty výtvarnice a scénografky (Tereza 5pb). 
 

Bylo nebylo...

Novodobá historie

Prostory Chapeau Rouge začaly opět ožívat 25. 10. 1994, kdy hostinský Bosák otevřel přízemní patro. Vybavení bylo základní, až strohé, chybělo například topení. Častým jevem tak byli například lidé sedávající na baru v bundách.

Po roce tápání se kormidla ujal pan Vágner. V té době nebyla v provozu tři patra, jak je známe dnes, ale jen malá komůrka při vstupu z Malé Štupartské. Už v té době ale hostila významné djs – tedy možná ne tak významné v té době, ale dnes patří mezi legendy nejen české klubové scény. Začátek éry djs tady odstartovali Loutka, Babe LN, Liquid A, Ali, Kuba Soulček, LuMichell a další. Ve stejné době tu exceloval také Matěj Ruppert se svojí kapelou Leguar GR.

Tato pětiletka skončila rokem 2000 a příchodem pana Knoblocha. Ten se jako první ujal pořádné rekonstrukce celého podniku. Původní plán zahrnoval vyčištění sklepů na uhlí, dnes známých jako underground nebo -2. patro. Zároveň mělo dojít k vybourání prostředního patra tak, aby zbyly jen ochozy nad tanečním parketem. Z tohoto plánu se sice ustoupilo, změny však proběhly podstatné.

V roce 2003 bylo otevřeno -1. patro, dnes známé jako club floor. Tato podstatná změna prostoru umožnila pestřejší hudební program a ke stálicím první éry djs přibyly nové rezidentní tváře: Dan Cooley, Lumiere, Lucas Hulan, Formi, MC Dr. Kary, Mucho, Babylon Rocker, Airto, Yannick, Chris Sadler, Tráva, Bidlo, Orion a spousta dalších.

Od roku 2007 se začaly v nejnižším podzemním podlaží pořádat občasné koncerty. Mezi prvními, kdo nový prostor otestoval, byly například kapely Zrní, Rara Avis, Děti deště, Apple Juice, The Chancers, PSH nebo Vec.

Nová éra koncertního podlaží se píše od září roku 2011, kdy došlo k zásadní rekonstrukci nejen celého patra, ale i průchodu skrz celý podnik. Díky rozšíření prostoru a zkvalitnění techniky a zázemí se mohly ve druhém podzemním podlaží konat koncerty předních českých kapel a interpretů jako jsou Tata Bojs, Xindl X, Sto Zvířat, Xavier Baumaxa, Marpo & Trouble Gang, Sunshine, Jiří Schmitzer, Vladimír 518, N.O.H.A., Kapitán Demo, Midi Lidi, Jitka Charvátová, Skyline, Smrtislav nebo Caspian. Zahraniční kapely zde často odehrály první české koncerty, mezi ty, jejichž fanouškovská základna už dávno underground přerostla, patří například Cigarettes After Sex (us), Kayo Dot (us), Oceans Ate Alaska (uk), The Ponys (us), Klangstof (nl), Brodka (pl) a spousta dalších.

Ani club nezůstal programově pozadu. Řady djs, kteří se k nám rádi vrací, rozšířili Eddie Richards (uk, Wiggle), Terry Francis (uk, Wiggle), Nathan Coles (uk, Wiggle), Colin Dale (uk), Agent! (de), Willers Brothers (uk), Saytek (uk), kolektiv djs Gentlemens club (uk), Mr. C (uk, The Shamen), Funk D'Void (uk), Lucca, Ladida, Thomas Tesla a další.

K dnešní podobě Chapeau Rouge neodmyslitelně patří nejen pestrá hudba produkovaná světovými djs, ale i propracovaný a pestrý design. V prostorách celého podniku můžete obdivovat malby, sochy a koláže od umělců jako jsou Marhlad, Cheetizm, Victorius Glorius a Ivana Kanhäuserová. Několik let byla v provozu také galerie Fenester, která dávala jednou za měsíc prostor začínajícím umělcům.

Dnes se v Chapeau Rouge konají převážně třípatrové konceptuální paties s žánrovým přesahem a zahraničními headlinery. Mezi největší akce každoročně patří oslava narozenin klubu, kdy je speciálním dárkem nejen vstup zdarma, ale také tematické dekorace a performance. Otevřeno je od srpna 2002 každý den v roce včetně Štědrého dne, a každý den je buď party, nebo koncert. Nebo klidně čtyři akce za večer. Chapeau Rouge dnes se svojí unikátní atmosférou, historií a pestrým programem patří mezi nejlepší místa, které lze na české klubové scéně navštívit.

Historická historie
 

Chapeau Rouge se nachází v klasicistně-secesní budově. Přestože podle kriterií mnohých staroměstských domů je ještě mladíkem téměř stoletým, nese starobylý název U Štupartů. Tak byl nazýván jeho mnohem rozměrnější předchůdce , který se rozprostíral od ulice Jakubské až po Celenou. Jméno připomíná , že v letech 1664 – 1732 dům náležel císařskému hejtmanovi Petru Štupartovi z Löwenthalu a jeho rodu.
 

Foto z roku 1923

První zástavbu na místě domu č.p.647 připomíná Zbraslavská kronika, jejímž hlavním autorem byl významný historik, učenec, literát a diplomat, opat kláštera na Zbraslavi Petr Žitavský. Výstavbu tohoto domu tady zahájil v roce 1335 český král Jan Lucemburský. Stalo se tak dva roky po té, co se Janův mladičký syn Karel (později nazývaný Karel IV) ujal správa země s titulem moravského markrabího. Zbraslavská kronika uvádí: “V témže době (1335) Jan , král český, jak na hradě Pražském tak i ve Větším městě na domě obydlí svého dal velmi mnoho stavěti a též ve slohu francouzském pracovati ,ale ty domy , které se nyní stavějí na hradě, počaty byly dříve markrabím Karlem“.

Někteří historici se domnívají, že tento dům patřil v roce 1282 klášteru z Pomuku a že tady přebývala manželka krále Jana Lucemburského Eliška a po ní Karel IV za doby své první vlády v roce 1333. Dále, že král Jan dal dům v roce 1335 nákladně přestavět a pak tady i se svým dvorem bydlel. Dům měl údajně i věž. V roce 1348 dům daroval Karel IV míšeňskému markrabímu Bedřichovi. Po jeho smrti dal pak dům jeho synům Bedřichovi,Baltazorivi a Vilémovi. Od té doby se dům nazýval dvorem míšeňským. Za dob husitských válek dům vyženil polní hejtman staroměstského vojska Zikmund z Kotenic. Ten jej prodal v roce 1452 Václavu z Květova dům byl v té době nazýván Váňovským.

Dne 25.6.1596 již jako dům deskový, tedy majetek zapsaný v zemských deskách, byl dům prodán Markétě Hozlarové z Liběchova za 1 000 kop míšeňských grošů. Poté byl v držení Volfa Solhaize ze Solhauzu na Lipém a Sloupu, jemuž byl 4.ledna 1627 jako pokuta pro účast v rebelii císařem Ferdinandem II. zkonfiskován. Zůstal pak v rukou státního eráru až do 28.dubna 1650, kdy byl císařem Ferdinandem III. postoupen dvornímu sedláři Pavlu Frostovi. Pro další vyprávění je zajímavé, že při té příležitosti je dům poprvé nazýván Čertovou krčmou.
Po celou dobu od konfiskace (1627 – 1650) se erár ukázal jako špatný vlastník. Dům byl neobydlen, zpustl, dokonce byl bez oken a částečně bez střech., zbaven mříží i dveří. Objekt měnící se pomalu v ruinu samozřejmě neušel pozornosti místních obyvatel začalo se vypravovat, že tam straší a své noční rejdy tam konají čerti a zlí duchové, což je doprovázeno vždy velkým rámusem (srovnej s dneškem). Takovýto popis domu byl vložen v zemské desky..

Pavel Forst neměl peníze na náročnou rekonstrukci a proto zpustlý dům Čertovu krčmu prodal 20.října 1664 Petru rytíři Štupartovi z Löwenthalu a jeho manželce Anně Markétě, rozené Hamrové ze Schrotzburku za pouhých 1 200 rýnských, placených v hotovosti. Petr Štupart byl patnáct let v císařském vojsku hejtmanem, potom se usadil v Praze a vstoupil do služeb české královské komory. V této službě setrval třicet let a dosáhl hodnosti rady. Přestavěl dům Čertovu krčmu a k této nemovitosti koupil dům u Tří králů, který byl v té době vyhořelou ruinou. Tento dům původně 7. května 1610 zakoupil cech staroměstských krejčích míval tu svou cechovní hospodu či jak se tehdy říkalo “herberk“. Když dům vyhořel a cech neměl peníze na jeho obnovu, prodal ho 30.prosince 1665 jako spáleniště Petru Štupartovi. Obě nemovitosti vlastnil Štupart až do své smrti 1701.

Po otcově smrti zdědil dům Čertovu krčmu syn František, který tady hned v roce 1703 zřídil hospodu, v níž se čepovalo pivo,víno a pálená kořalka. A začaly potíže. Vznikl velký spor s obcí Starého Města pražského, který se táhl neuvěřitelných čtyřicet let. Obec se v něm dovolávala svých privilegií, podle nichž v domě deskovém- a Čertova krčma do této kategorie nemovitosti bezesporu patří – nesmí být provozována žádná živnost zvláště ne šenk. Takové živnosti se smějí provozovat pouze a jedině v domech měšťanských. Šlechtici takové právo nepřísluší, byť by v jeho domě tuto živnost provozovala v nájmu osoba stavu měšťanského.
František Štupart snášel množství důkazů, že v domě byl šenk odjakživa, odpovídal tomu i název objektu. Dokládal, že od nepaměti byl v domě obraz představující jak čerti hodují,popíjejí a tropí své rejdy, což je neklamný důkaz o existenci krčmy. Ve věci práva podal Šrupart 11.června 1707 dokonce žádost samotnému císaři, v níž se zašťiťoval svým otcem, který strávil v císařských službách celkem 45 let. Žádost byla císařským dvorem přesto zamítnuta, takže Štupartovi nezbylo nic jiného, než aby pro své tvrzení, že hospoda zde byla již dříve, hledal pamětníky.
Takových svědků sehnal nakonec deset a když byli předvoláni před úřady, svědčili v jeho prospěch. V čase jejich mladosti, asi před 50 lety, domě Štupartových prý krčma bývala. Šenkovalo se tam pivo a stavovali se tam formani. Jeden ze svědků dokládal, že ještě jako chlapec tam sám pivo pil,pintu za osm krejcarů. Svědkové dosvědčovali že existenci vzpomínaného obrazu. Všichni svorně tvrdili, že slýchávali od pamětníků, že v domě strašilo. Nejstarší ze svědků prý dokonce osobně viděl, že odtud byla čerty s velkým hlukem na pilíř protějšího kostela sv. Jakua mrštěna jakási čepice. Na památku tam bylo ze štuku provedeno zvláštní znamení podobné čepici. Na to se pamatovali i někteří ostatní. Měšťan Starého Města parukář Kašpar Hagen, v té době osmdesátiletý, vypověděl, že sám jako chlapec viděl spolu s dalšími z oné krčmy vylétnout ohnivého draka.

Druhá strana sporu- Staroměstská obec- sehnala jedenáct svědků, kteří pod přísahou vypovídali, že o strašidlech Druhá strana sporu-Staroměstská obec-sehnala jedenáct svědků,kteří pod přísahou vypovídali, že o strašidlech sice slyšeli, ale nikdy je neviděli. V klíčové záležitosti pak, že ve Štupartském domě hospoda nikdy nebyla. Typické bylo, že mezi těmi, kteří svědčili o neexitenci hospody , byli i někteří majitelé okolních hospod. Zemský soud věc šetřil důkladně a dlouho. Není divu, když mimo meritum věci museli šetřit záležitost strašidel. Soud asi Františku Štupartovi poněkud stranil, neboť ve Štupartském domě se mezitím čepovalo vesele dál. František Štupart se konce soudu a tudíž výsledku nedožil. Po jeho smrti se nemovitosti-Štupartského domu i vedlejšího,již opraveného bývalého domu staroměstských krejčí- ujal nejstarší syn Petr Štupart. Ten byl kornetem u císařských vojsk, a jelikož nemohl vzhledem k svému povolání domu spravovat,prodal je 10.září 1732 Petru Eusebiovi Radeckému z Radce. První dům za 9 000 zlatých, druhý dům za 1 000 zlatých.

Teprve 21.února 1735 byl v záležitosti šenku vynesen zemským soudem rozsudek, jimž bylo dáno za pravdu obci Starého Města a provoz hospody ve Štupartském domě byl zakázán. Náklady sporu měla nést každá ze stran. I po rozsudku se však v Čertově krčmě čepovalo dále a Petr Eusebius Radecký žádal českou dvorskou kancelář ve Vídni o revizi rozsudku. Žádost byla 9.prosince 1737 zamítnuta. Po Eusebiově smrti zdědil objekt jeho syn Václav Leopold Radecký, děd známého vojevůdce maršála Radeckého. Ten tu šenkoval pivo ze svého záběhlického panství vesele dál. Proto na něho vznesli 9.července 1744 staroměštští šenkýři žalobu. Definitivní tečku za dlouholetým sporem udělala až další změna majitele Štupartského domu a s ním i Čertovy krčmy. Nemovitost přešla do majetku patricijské rodiny Vita Reismana z Reisenberku.
Všichni majitelé pochopitelně dům přestavovali. Počátkem 20.století tak mezi ulicemi Jakubskou a směrem k ulici Celetné stál mohutný blok, uprostřed s rozsáhlým dvorem.V přízemí domu byla restaurace, hojně navštěvovaná krkonošskými pláteníky, s kuchyní, devět skladů a široký průjezd do dvora. Objekt se ocitl v asanačním pásmu a tak v roce 1911 byl zbořen.

Na části uvolněné parcely po původním Štupartském domě byl roku 1913 mezi jinými postaven dům č.p.647, který se k tradici místa hlásí i svým nápisem nad vstupem do restaurace Chapeau - U Štupartů a již v týdnu 15. -19. června 1913 jsou již inzerovány pokoje v novém hotelu U Štupartů (viz foto).

zdroj: Hrubeš, Josef a Eva Hrubešová: Pražské domy vyprávěji VII. Praha: Academia, 2001. s. 92
 

Historie baru Chapeau Rouge začíná rokem 1919.
Období 1919 až 1939

by Lubomír Dorůžka

Karel Vacek se vrátil (1929) z tříměsíčního hostování v Kodani v exkluzivním klubu Adlon, záhy se jeho dosavadní soubor – The melody Makers- rozešel. Dvorský teď dohrával v kvartetu F.Finka ještě ve starém obsazení v nočním klubu Chapeau Rouge, ale měl už plnou hlavu plánů na novou podobu své skupiny.

Roku 1929 hráli Melody Makers v Chapeau Rouge v Jakubské ulici č.2 pod vedením Františka Cinka. Byl to typický barový houslista, zkušený lev pražských nočních klubů. Na bicí hrál turecký žid Fred Hartford,jehož hosté rádi poslouchali i jako zpěváka. Baroví hosté mu říkali Little Billy, kolegové hudebníci pro něj měli méně salonní, ale důvěrnější přezdívku Klacprda.
Sem do Chapeau Rouge tedy zavedl zavedl Karla Vacka přítel R.A.Dvorský jako perspektivní posilu nového souboru. V Select Pavilonu se končilo už tak kolem jedné, ale v Chapeau Rouge byl večer ještě v plném proudu. Dvorský počítal původně zase s kvartetem. Nakonec se soubor skládal z pěti hudebníků, kteří během večera vystřídali na dvacet různých nástrojů. K využití těchto možností bylo třeba připravit aranžmá a pilně zkoušet. Scházeli se kolem osmé večer a jelikož bar otevíral až po desáté, bylo na zkoušku času dost.
Stalo se někdy, že se bar vyprázdnil nečekaně brzy (což znamenalo už kolem čtvrté hodiny ráno), ale kapela ještě zůstala na pódiu a dala se do zkoušky jiného druhu. Vybírala repertoár z tiskových vydání, která dostávala z Itálie, Francie nebo Německa.

Výběrový, stylový repertoár, jaký Dvorského Melody Boys nabízeli, měl svůj okruh zájemců. Někteří hosté chodili do Chapeau Rouge především z tohoto důvodu a dožadovali se svých oblíbených šlágrů-byť je třeba měsíc předtím ještě neznali a poprvé je slyšeli právě tady. Takový velkoobchodník z Roudnice nebo velkostatkář od Berouna zabloudil do Chapeau Rouge možná čirou náhodou při cestě do Prahy. Příště však už přivedl celou společnost ze svého města, aby se pochlubil svým objevem i znalostí písniček, které třeba nebylo možné slyšet nikde jinde než právě tady. Před podnikem stály celé řady tehdejších Áček nebo Laurinek a mimopražskými čísly. Ovšem nechodilo se sem jen za hudbou.

    
R.A. Dvorský

Chapeau Rouge byl miniaturní sálek sotva dvojnásobný pokojík ve staroměstském domě.“Narodil se“ skoro současně s první republikou - otevřel své dveře v roce 1919. Hudba se mačkala na malinkém pódiu pod honosnými nebesy kolem malinkého parketu,připomínající rozměry vetší dlaždici, stály malé stolky-snad dvacet židlí. Jejich počet bylo možno pružně měnit tím, že se parket podle potřeby ještě více ztěsnal nebo rozšířil. Vedle byla další malá místnůstka s barem a podél stěn lóžičky se záclonkami-„šámbry“. Podle policejního nařízení nesměly mít zámek nebo zástrčku, ale spolehlivý číšník prý dovedl ohlídat i nezamčené dveře. Mezi stálé hosty patřilo asi patnáct dívek poněkud pochybného původu, ale zcela nepochybných zájmů. Prohlašovaly, že jsou z Francie, Belgie, z Německa, ze Švédska nepotřeba z Finska, a kdoví snad i byly. Pokud se nedostavili hosté, seděly slečny na židlích jako dekorace, vytvářející přiměřenou atmosféru. Jakmile se však objevil skutečný platící host,stačilo, aby vrchní mrkl okem a potřebný stolek se ihned uprázdnil.

Od večera do rána se tu vystřídalo trojí obecenstvo. První přicházeli drobní úředníčkové a zaměstnanci, kteří si jednou za čas chtěli vyhodit z kopýtka a pobavit se ve velkoměstském nočním klubu. Ráno je zase čekala obvyklá práce, a tak odcházeli ještě před půlnocí. Ale to už je střídala druhá směna hostí, jimiž na nějaké hodince přes půlnoc tolik nezáleželo. Přicházeli z divadel, z biografů nebo běžné taneční kavárny, aby zde ukončili jinde načatý večer. A k ránu, když i tato společnost propadla více či méně společenské únavě, dostal podnik svou poslední, ale muzikantům nejmilejší injekci:ožil náhle lidmi z oboru. Začalo se tu hemžit číšníky a muzikanty odněkud, kde už zavřeli. Hudebníci pokukovali po kolezích z jiných orchestrů a vyhledávali novinky a parádní čísla:na tohohle se musíme vytáhnout. Teď se prostě hrálo „ pro své“.

Mezi hosty nechyběli prominenti tehdejšího společenského i politického života. Domácí i zahraniční diplomaté sem občas vodili své návštěvy, objevovaly se i veličiny z uměleckého světa. A byli i hosté, které si hudebníci obzvláště pamatovali. Někdy, když už se noc nachylovala k ránu, dostal pan vrchní telefonickou zprávu, že může očekávat zvláště významnou návštěvu. Podmínkou ovšem bylo, že pan generální ředitel jednoho velkého závodu bude mít podnik jen pro sebe. V tuto dobu se něco takového již dalo zařídit, a před Chapeau Rouge předjel záhy Rolls Royce s panem generálním, tajemníkem a bezpečnostním doprovodem. Doprovod se usadil v průjezdu, kam mu byl z kuchyně dirigován neustálý přísun jídla, pan tajemník odstranil z dohledu všechny slečny – až snad na jednu nebo dvě, které si vybral pro svou osobní společnost. Pan generální ředitel si od nich udržoval bezpečný odstup. Společnost vydržela v klubu dvě tři hodiny;potom na telefonické zavolání připlul neslyšně tichý Royce a odvezl svou osádku zpátky někam do Bubenče. Na talířku diskrétně přikrytém ubrouskem, po ní zůstala pro hudebníky drobná upomínky. Leckterý úředníček, sváteční návštěvník Chapeau Rouge z první směny, si tolik nemohl vydělat ani za několik měsíců.

Byli také hosté, kteří rádi dirigovali. Patřil mezi ně stejně štědrý pán záhadného jména a ještě záhadnější existence. V baru ho znali jako pana Goldfadena. Šuškalo se o něm, že je to mezinárodní podvodník, snad i špión. Dirigovat uměl kupodivu dobře- na rozdíl od jiných dirigujících hostí tady nebylo třeba zavírat oči, aby jeho gesta hudebníky nezmátla. Svého Dvořáka znal z koncertů bezpečně do poslední noty, i tím byl pro kapelu sympatický- nehledě ovšem na tu tisícovku, která byla jistá ještě než sedánka s ním začala, a k níž se potom připojovaly další tisícovky podle toho, jaký měl večer průběh.

Noční kluby byly pro hudebníky opravdu zlatým dolem. V Chapeau Rouge nastupoval Vacek se sjednaným platem 140 Kč, ale ráno se chodilo domů s pěti sty, s tisíci korunami, někdy i více. Pro srovnání připomeňme, že platy hubníků v kinech byly kolem 1200 – 1300 Kč měsíčně.
Majitelem Chapeau Rouge byl pan Mejstřík, jemuž patřil i hotel Central v Rybné ulici. V Centralu si velkým nákladem( přestavby prý stála přes 700 000 Kč) zřídil další podnik podobného druhu, Cascade,a převedl do něj na čas i Dvorského Melody Boys. Ale podnik se neujal. Neměl správnou atmosféru, hosté se tam necítili dobře a provoz hrozil katastrofálním schodkem. Pan Mejstřík tedy provoz předisponoval do dalšího podniku v témže objektu, baru Espritt(na rohu Rybné a Jakubské), který byl s Cascadem spojen podzemní chodbičkou, a Cascade dal za pomocí významného architekta přestavět znovu. Vyplatilo se mu to:podnik se zavedl a začal prosperovat. Se záplavou skla a skutečnou kaskádou vodopádu vypadal impozantně, ale ve srovnání s pseudobarokní elegancí miniaturního Chapeau Rouge to bylo trochu jako přepychové nádraží.

Pro mnohé hosty byl Chapeau Rouge nebo Cascade jen přestupní stanicí. Čím více se blížilo ráno, tím více lákaly rozjařenou společnost zemitější chutě obyčejných špeluněk. Jedna ze šlágrových novinek připravených pro masopust roku 1929, vyjadřovala náladu nočních tahů v refrému:

Až pojedou ráno tramvaje
Kapela nám ještě jednou zahraje
Dáme vale pivku, zajdem na polívku,
Dokud teplá je.

Nedaleko Chapeau Rouge v Rybné ulici byla Chat Noir, podlouhlá místnůstka, jíž vládl pan Neumann. Na vytvoření útulného prostředí měl svůj recept:osobně zapečetil všechny větráky. „Jenom žádná ventilace,“ říkával. „Tady se lidi musejí dusit v kouři. Jak vyvětráte, přestane se pít a je po kšeftu.“
Praha se také mohla pyšnil mnohými figurkami a postavičkami. Např. pan Fuchs ale to opět přenecháme slovo panu Dorůžkovi.

Ale když se pan Fuchs jednou za čas sám ponořil do nočního života, sledovaly ho celou cestu speciální hlídky a pražské podniky si podávaly telefonická hlášení, kam má namířeno.Jeho návštěva znamenala pro celý personál zcela mimořádný příspěvek do vlastní i podnikové kapsy. Pan Fuchs dovedl rozhazovat přímo furiantsky. Do Karlína, kde bydlil, se občas nechal zavést třemi fiakry. První vezl jeho klobouk, druhý vycházkovou hůl „špacírku“ a třetí samotného pana Fuchse. Jenom jednou si pokazil pověst;když totiž na vrcholu nálady koupil u Mixy v Rytířské ulici dvě pečené husy,přivázal si na každou nohu jednu a tak se promenoval po Pražských bulvárech. To bylo příliš i pro otrlé furianty-nemluvě o těch,kdo se tehdy žádostivě dívali třeba jen po kousku suchého chleba.
Tyhle figurky i postavičky dobře znali všichni „lidé z branže“ , hudebníci i personál z nočních klubů. Byl to zvláštní svět- jako by neměl nic společného s tím, co obklopovalo většinu lidí na přelomu dvacátých a třicátých let v jejich občanském životě. Když někdy Vacek náhodou zabloudil do Chapeau Rouge přes den a rozsvítil v trochu uklizené místnosti normální osvětlení, nemohl pochopit, kde zůstala atmosféra oněch ranních hodin,kde zbylí hosté poskakovali v jednom velkém kole,držíce se za ruce.Všechno co charakterizovalo noční svět,včetně typických figurek jeho panstva i pikolíků,zůstávalo přes den někde ukryto. Probouzelo se to k životu až kolem jedenácté večer a žilo se stupňovanou intenzitou a horečným spěchem jak noční tma ustupovala postupně pronikajícímu svítání. A ve tři ráno se prominence,její profesionální příživníčkové a příživníci, i ti kdo se do nočního polosvěta dostali jen náhodou,hledající chvilkové zapomnění, sešli v ulicích,oživených jen prvními pekaři a mlékaři.

Chapeau Rouge fungovalo až do začátku II. světové války, kdy budovu zabrala okupační armáda a zřídila zde ubytovnu pro letce. Po válce byl obnoven provoz jak baru tak i hotelu. V roce 1948 byl celý dům odebrán majiteli a hotel začal sloužit jako ubytovna pro zaměstnance OPH ; přízemí pak jako psychologicko-pedagogická poradna.
 

A dnes? 

V současnosti má Chapeau vedle baru v přízemí ještě dvě podzemní patra. -I. patro (Dance Club) je věnováno taneční hudbě a každý den po celý rok hrají v tomto prostoru špičkoví zahraniční a domácí DJ's. Vstup je do tohoto patra zdarma. -II. patro (Underground Club) je nejnověji zpřístupněným místem v Chapeau, jeho dramaturgie je zaměřena na živé koncerty nezávislých kapel, vystoupení performerů a také na projekce, multimediální projekty a divadlo.

Podnik je vedle tradičně kvalitní hudební produkce, atmosféry a skvělých barů, proslulý také díky neobvyklým designovým prvkům. Od roku 2010 byla jedna z výloh věnována Galerii Fenester, která se stala novým prostorem pro současné umění. V rámci galerie byli oslovováni mladí umělci zaměření na volné a užité umění, tj. zejména studenti či absolventi uměleckých nebo umělecko-průmyslových škol, ale nejen oni. Každý vystavující mohl specificky pojmout prostor galerie, přičemž instalace se střídaly každý měsíc. Galerie byla ukončena v roce 2015.

3 PATRA * 4 BARY * 3 STAGE